Pro návštěvu jednoho z největších festivalových podniků letošního léta u nás jsem se rozhodl velmi spontánně až několik dní před akcí a v žádném případě svého rozhodnutí nelituji. Výběr kapel na LOVE PLANET se nakonec ukázal být velmi stylový. V Táboře byste prakticky nenarazili na české mediální hvězdičky a rádiem normalizované kapely typu DIVOKEJ BILL, CHINASKI, SUPPORT LESBIENS, KRYŠTOF ani MIG 21 a už vůbec ne na pivní metalové bandy počínaje ARAKAINEM, konče třebas DOGOU. A musím říct, že pro celkový dojem z akce to bylo jedině dobře. Naopak vedle zahraničních želízek v ohni, kterých rozhodně nebylo málo, dostaly příležitost vývozní artikly rekrutující se z naší klubové rockové i taneční scény. Táborské letiště je pro podobné akce ideálním, velmi příjemným a pohodlným místem. Představte si rozlehlou hustě zatravněnou a pěkně sestřihanou plochu o velikosti zhruba 1 x 1 km, na které se nachází dvě hlavní pódia, jedno pro rockové, druhé spíše pro tanečně orientované kapely, dostatečně od sebe vzdálené. Dále pak  menší tzv.Talent stage, Hip hop stage, velký stan tzv. Techno/House area a mnoho dalších vymožeností včetně kina, divadelního stanu a mnoha stánků s občerstvením i suvenýry. Hned za plotem mimo areál bylo rozprostřeno rozsáhlé stanové městečko.

Do místa konání jsme dorazili ve chvíli zahájení festivalu, tedy zhruba v pátek odpoledne okolo půl třetí, a tak zatímco pracně stavíme povypůjčované stany a luštíme, která tyčka do které plachty patří, na hlavním pódiu pražští punkový melodici CLOU zahajují úvodním výkopem. Kapelu CLOU jsem měl možnost vidět již dvakrát, a tak pro mne jejich rozjařený soft-core není žádným překvapením. Práce nám jde při jejich setu vesele od ruky a stany s ohlášením poslední skladby stojí. Vizuálně sice na půl kilometrovou vzdálenost nezacílím, ale z minulých akcí si dobře vybavuji srdceryvnou frontmanovu gestikulaci ve stylu PAPA ROACH, kterak v jedné ruce svírá mikrofon a druhou naznačuje klepání do hrudi. Z toho, co jsem však slyšel soudím, že se CLOU obstojně zhostili nevděčné úlohy zahajovací kapely. Jako druhá přichází také pražská formace SOUTHPAW, která se na své poslední desce odklání od dominantních keyboardových podkladů a dává svému indie rocku kytarově přímočařejší podobu. Tato změna SOUTHPAW rozhodně sluší a dělá jejich koncertní program, který sleduji již pěkně z pohodlné vzdálenosti 20-ti metrů, mnohem svěžejší. Německé punkery SPORTFREUNDE STILLER zpívající ve své mateřštině velmi rád obětuji ve prospěch zajištění posledních nezbytností a prohlídky celého areálu. Na taneční scéně jsem svědkem nadšeně přijatých objevů loňského roku - 100°C. Jejich hudba sice není tím stylem, který zrovna vyhledávám, ale vydržím na dvě skladby. Velmi povedený a živelný program předvádí PRAŽSKÝ VÝBĚR, který ve své hodince shrnuli základní skladby svojí dlouholeté kariéry. Je radost kochat se kytarovým mistrovstvím Michala Pavlíčka. Vilda Čok poskakuje po pódiu jako buldoček urvaný ze řetězu a svou energií popohání celý soubor. Kocábovská gestikulace v kombinaci s jeho osobitě podávanými texty, doprovázená dvojicí pohledných tanečnic, je pak vizuální ozdobou koncertu. Po procházce na „Václavskym Václaváku“ přichází čas na kultovní elektro-teroristy SKINNY PUPPY a od tohoto okamžiku pro mne táborský festival definitivně začíná...

Kanadští SKINNY PUPPY naběhli na pódium něco málo po plánované osmé hodině a svým nekompromisním agitátorským industriálem, tak trochu připomínajícím jejich více uřvané současníky z Chicaga - MINISTRY, zdevastovali natěšenou českou audienci . Oproti stylově modifikujícím MINISTRY jsou však SKINNY PUPPY stále více elektroničtí a méně kytaroví. Jejich muzika stojí zejména na elektro zvucích, samplech, přesných strojových bicích a varovném vokálu frontmana Ogreho, který spíše než zpěv připomíná emotivní rozhlasové hlášení oznamující zahájený válečný konflikt. Nabroušená kytara u SKINNY PUPPY plní funkci spíše rytmickou. Sekané riffy tak tvoří se samply nerozbouratelný spodek hlukové masy. Ogre přichází na pódium v škrabošce s dlouhým ptačím zobanem, kompletně oplácaný rudou mazlavou kapalinou simulující krev, kterou čas od času houbičkami představujícími vyrvaná srdce fiktivních nepřátel nabírá z kýblíku a vrhá do publika (byla to malinovka, ale tričko už nezachráním). Show dovršují na plátno promítané válečné a politické obrázky, jako např. výbuchy atomových bomb, pouliční teror či projevy prezidenta G. Bushe. Když pak v závěru nabíhají na scénu dva chlápci v kuklách s mačetou v ruce a nebohému Ogremu sraženému na kolena počnou řezat hlavu, je vše kompletní.

Po SKINNY PUPPY se přesouvám na menší Talent stage, kde zahajují svůj set Britové I AM X, protože na hlavním pódiu je čas na notoricky známé TATA BOJS. Kdo jsou I AM X? Jedná se o sólový projekt Chrise Cornera, jednoho z členů elektrorockových SNEAKER PIMPS. Syntetická produkce Britů je postavená na jemných keybordových zvucích, matné kytaře a melodickém sexuálně znepokojivém vokálu ve stylu SUEDE. Zatímco Chris Corner zpívá, střídá kytaru s baskytarou, bouřlivě rozpumpovává nadšený dav, je provokativní, vedle stojící v bílém oděný anorektický kytarista s mikádkem za vystoupení neopustí chodidlem místo, kde stojí a jen tak se do půlkruhu pomalu otáčí sem a tam. Jakoby stál na jakési mechanické točně. Druhá strana pódia patří adrenalinem nabité klávesačce (doprovodné zpěvačce) v kalhotkách z britské vlajky a s infantilními blond culíčky. Celý soubor jistí strojově přesný bubeník. Velmi povedený set plný atraktivních vrnivých hitovek zakončují I AM X vyzváním diváků na pódium, aby si s nimi zatančili a zazpívali poslední skladbu. Tuto šanci v několika vteřinách využívá zhruba 50 přihlížejících, a tak se hopsá všude, kde to jde, což má za následek, jak se později dozvídám, poškození aparátů kapely a podlahy pódia. Díky tomu bylo posléze zrušeno následující a ten den poslední vystoupení na Talent stage, které mělo patřit pražským klubovým rockerům ROE-DEER. Pro mne osobně byli I AM X spolu s německými SLUT, kterým patřilo sobotní odpoledne, největšími objevy celého festivalu.

A to už se vracím směrem k hlavní scéně, kde probíhají poslední přípravy na vystoupení legendárních gotiků . Od koncertu Eldritchovi sebranky jsem toho zas tolik nečekal, neboť tuto kapelu díky minulým koncertům u nás předcházela pověst ne příliš záživné podívané. A jelikož má očekávání nebyla zas až tak vysoká, mne osobně SISTERS OF MERCY nezklamali. Právě naopak, celkem jsem si jejich set užil. Zápory celé jejich produkce vidím v nevalném hlasovém potenciálu samotného frontmana, který navíc tentokrát s úplně oholenou hlavou a nezbytnými slunečními brýlemi svými rameny frajersky nadhazoval naducanou koženou bundičku ve stylu konce 80-tých let, jako největší macho pod bílým měsícem. Druhým záporem koncertu SISTERS OF MERCY je samozřejmě automatický bubeník, který nemůže nikdy nahradit živého hromobijce, ale naopak koncert zbytečně posouvá do strojové monotónnosti. Třetím a největším záporem však bylo neustálé foukání oblaků kouře, které mělo za následek vždy úplné zahalení jedné z polovin celého pódia. Naopak kladem byl skvělý dokonale čirý zvuk, zejména nabroušených žhavých kytar pálících kaskády gotických harmonií ze všech stran. Koncert působil vyváženě, dravě a velmi plynule. Došlo samozřejmě na hitovky typu „Temple Of Love“, „First And Last And Always“ nebo „Lucretia My Reflection“. Vrcholem byla hymnická monstr skladba „Dominion/Mother Russia“ a má oblíbená „Vision Thing“ v přídavku. SISTERS OF MERCY čerpali zejména z rannější tvorby do alba „First And Last And Always“ + několik věcí z „Flood“. Na třetí album „Vision Thing“ došlo jen v již zmíněné titulní skladbě.

Z posledních sil se něco kolem půl druhé přesouvám na Dance stage, kde chvilkově obhlížím s nadšením přijímaný totálně narvaný koncert tanečně pop/rockových hvězdiček KOSHEEN. Poté se již vydávám směr spací pytel a netuším, že sobota bude ještě o poznání nabitější ...